Pořád jenom smrt :o(

26. září 2007 v 16:00 |  Vaše příběhy
Ahojky holky,
newím co tu dělám, ani proč tady sem ... Nechápu sebe ani nikoho jinéého ... Už nechci žíít ... a zároveň si řikám, že nechci jednou zemříít ... ano vím, že je to hloupé říkat, ale já si prostě nedokážu uvědomit, že jednou moje víčka sklapnou a já už nebudu vnímat vůbec nic, jen hrob ... Míváám opravdové deprese, přemýšlím nad smrtí, nad tím že dřívé lidé moc trpěli a umírali hladem a byli mučeni ... prohlížím si fotky z koncentračního tabora a vidím, ten pohled v očích, v těch smutných očích, žadonících o kousek suchého chleba ... Cítím se tak sama.
Měla bych vám asi říct že mi je 14 let a už rok trpíím bulimii, je to zvláštní tohle napsat ... kolik už dní sem probrečla nad svou postavou, která je docela dobrá 50 kg a 165 cm ... kolik už hodin sem strávila nad záchodovou mísou ... teď tu sedíím na kožené sedačce a drahým noutbukem, s barákem za deset milonůů, s hadrama od nejznámějších značek a s milující rodinou a dobrým zázemím ... Jdu po ulici a všechny lidi se za mnou otáčejí a asi si říkají ta se má, ... Je krásná a hubená a bohatá a chodí na osmiletej gympl ... Ano dalo by se říct, že mám vše...uplně vše na co si vzponenu ... bůh mi dal i krásu a troufám si říct, že nejsem ani hloupá .. o-)) ano a já ?? nevážím si toho !
Zase ty oči, ty temné oči, toho malého chlapce za těmi mřížemi, chce jíst a být svobodný ... Právě teď čtu knihu od Remaqua na západní frontě klid, kde vojáci nevědí jestli se dožijí rána ... Každým dnem zemře tisíce, mladých kluků, kteří by měli být ještě doma u maminčiny sukně. Bomba, jim utrhne nohu, ruku, lidé museli nepopsatelně trpět ... Ano já se s největší pravděpodobností zítřka dožiji a jídlo ?? Tak nejen, že já ho mám, ale já ho ještě k tomu zvracím ... Newím, jak z toho ven ... dělám to už skoro každý den ... moji rodiče jsou velmi bohatí a pořád mi říkají : vždyt seš tak chytrá holka, proč dělááš takové blbosti ... Ale to je právě ono, já z toho neumím vyjít ven, nedokážu si říct, dneska už nebudu zvracet, ne já jdu a zase začíná ten koloběh nanovo. Nedá se říct, že bych se nějak přejídalla, mně už totiž v žaludku nevydrží ani kousek nízkoutčného jogurtu.
Třeba týden to je v pořádku, jsem štatstná a veselá a s váhou si nelámu hlavu, ale pak to příjde a já zvracíím, celý den, ano zasloužila bych si prožít to utrpení, co prožívali ti chudáci, jsem rozmazlenej spratek.
Vždycky když se vyzvracím, cítím se nějak čistá a svobodná, jsem blázen, ale nejhorší je, že o tom nikdo neví, každý si myslí jak sem dokonalá a úžasná, jenomže v mé duši v mé myšlení se odehrává ukrutné trápení, utrpení, bolest, samota, smutek. Ano to je právě ono, já tohle cítím, ale asi všichni by se shodli na tom, že nemám proč, vždyť mám opravdu vše, měla bych děkovat bohu, že sem svobodná, zdravá a atd. Jenomže já prostě musíím plakat, někdy celý dny jen tak prosedím v posteli, pláču nad svým tlustýým břichem, nad tímhle světem a nad smrtí, nevím, proč žiju ?? stejnak jednou zemřu a skoro všem lidem to bude uplně jedno, bude obyčejný den, akorát zemře jedna dívka. Pro ni bude konec, všeho, ale svět bude dál. Ano, jsem blázen, takhle pořád přemýšlet o smrti, ale ono to prostě nejde.
Klidně si o mě myslete, že jsem rozmazlená a namyšlená husa možná, že jo,ale v mé duši se odehrává opravdové utrpení. Cítím se jako když jsem uprostřed davu lidíí, křičíím a volám a nikdo z nich mě neslyší, nepomůže mi, opravdu jsem blázen!
Doufáám, že mi pán bůh jednou odpustí.
Holčičky, držíím vám palce a doufáám, že které tímto trpíte se z toho jendou dostanette. Je to tak težké, a každý jen hloupě kecá, jak je to nebezpečné a že přitom není nic na tom být malinko tlustá. Jestli mám být upřímná, nezlobte se je to moje hloupá nemoc, ale mě se štíhlost líbí a být tlustá je pro mě něco nepředstavitelného...
S láskou Vaše .......
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Heart Heart | E-mail | 25. dubna 2008 v 10:04 | Reagovat

ahoj...sice nemam stejny problem jako ty,ale take trpim ddepresemi.nevim proc tu mam zit kdyz stejne jedou vsechno skonci...je to na nic tu bejt a prozivat kazdej den bolest ze zivota a vedet ze to stejne jednou skoonci..proste nechapu to proc tu musime bejtkdyz jednou zemrem .mozna mozna nas potom este neco ceka ale to nikdo nevi.je mi 14.takze sem v tom pubertackym veku..ve skole delam kraviny a vsemu se smeju..ale pak prijdu domu a vsechno si zacinam uvedomovat..brecim a posloucham evanescence..nemam tu nikoho kvuli komu tu este zit..nejsem typ cloveka kterej by se rezal nebo tak podobne...ale jednou sem byla tak na dne ze sem se opravdu chtela zabit..napsala sem dopis na rozloucenou a pak sem si proste sedla na zabradli balkonu a premejslela..nakonec sem to neudelala...uz nevim proc..proste sem to neudelala...jo myslim si o sobe ze sem blazen!..potrebovala bych psychouse..nastesti mam to stesti ze uz od prvni tridy mam tu nej kamosku co bych si mohla prat.sme jako segry..ona mi dava tu chut tu jeste bejt..ted si rikate ze sem krava ze si tohle myslim...ale opravdu je to tak..ona je ten clovek kterymu bych dala svuj zivot do rukou...nemam stejny problem jako ty ..je sem chtela abys vedela ze nejsi sama ktera proziva bolest...takovou bolest...kdybys chtela ete nak pokecat tak dej vedet...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama